wz

XIII. světová gymnaestráda Dornbirn, Rakousko 6.-15.7.2007

gymnaestrada

XIII. světová gymnaestráda Dornbirn, Rakousko 6.-15.7.2007

06072007

Vyjeli jsme asi o půl osmé ráno směr Praha, kde nás čekala odpolední zkouška a podvečerní generálka skladby. Odjezd do Rakouska byl naplánovaný na devátou hodinu večerní. Po cestě do Prahy jsme opět udělali s autobusem naše oblíbené kolečko po okolí, když jsme nabírali Bráničáky, Židlochováky a Ivu ? ti čekali v Brně na parkovišti u hřbitova.

V autobusu nám Ota s Poldem rozdali reklamní části oděvu ? trička s gymnaestrádním logem, kšiltovku a jako bonus batoh se jmenovkou. Měli jsme z toho srandu, protože už tak jsme jeli nažvejknutí až ke stropu a ještě tohle ? nevěděli jsme, kam máme všechny ty věci dát. Po příjezdu do Prahy jsme se ubytovali, resp. pouze jsme si odložili věci na ZŠ v Řepích, a než jsme se stihli rozkoukat, už jsme zkoušeli skladbu v tělocvičně. Potom jsme měli chvilku pauzu, v níž jsme dostali vyměněné kalhoty ke společnému oblečení. Nic moc? :-) Pak jsme se vypravili hledat stadion nebo spíš přesněji hřiště, kde měla proběhnout druhá zkouška a generálka. Našli jsme ho asi dvacet minut pěšky od školy a táhnout se tam se stepama nebylo moc veselý. Celý to odpoledne bylo víceméně chaotický, ale ve finále i dost vtipný:-) Generálku totiž natáčela ČT. Po ní jsme se stihli v pohodě osprchovat, akorát že generálku jsme museli odcvičit už v úborech a skládat je pak zpocený do kufrů byl pěknej humáč. No nic, prostě jsme se sprchli, sbalili si všechny věci a čekali jsme na autobusy. Odjezd byl efektivní, protože na tom parkovišti stálo asi patnáct autobusů a Pražáci jenom zírali:-) Cesta do Rakouska byla poměrně náročná. Sice jsme každý tři hodiny stáli na nějakým parkovišti u benzínek, ale je jasný, že když zastaví na jednom místě pět autobusů zaráz, tak fronty na WC jsou nekonečný. Šly jsme s Ivčou do křoví? :-) Navíc jsme seděli na pětce, což je úplně to nejhorší místo k sezení na dlouhý tratě. Holkám na krajích byla kosa, já jsem se uprostřed vařila. Stejně nemůžu v busu spát tak co. Po ránu jsme ještě chvilku bloudili, ale kolem čtvrt na šest už jsme parkovali před školou v Klausu, kde jsme měli být ubytovaní, a netrpělivě jsme očekávali, co se bude dít.

07072007 Nedělo se však vůbec nic, protože tam nikdo nebyl. Přijeli jsme moc brzo, ale ještě jsme na tom nebyli tak špatně jako ti, co bydleli přímo v Dornbirnu, protože ti tam stepovali od půl čtvrté do šesti, takže byli zmrzlí jak ? no hodně:-) V šest přijela paní školníková a otevřela nám dveře, abysme se mohli ubytovat. Trošku jsme zazmatkovali s číslováním tříd, páč tam v podstatě žádný čísla nebyly, ale nakonec jsme zjistili, že naše třída se nachází opět v suterénu:-) Ale bylo to super, protože nás tam aspoň nikdo zbytečně neotravoval, měli jsme klid a blízko záchody a sprchy. Takže jsme se jakž takž vybalili, nafoukli jsme matrace a přemýšleli jsme, co dál. Zjistili jsme, že nahoře u vchodu se podává kafe a buchty, takže náš program nabyl rázem jasných kontur. Seděli jsme venku před školou pod zastřešeným vchodem, pojídali jsme vynikající domácí buchty, popíjeli jsme kávičku a dívali jsme se, jak se nehezky rozpršelo. Přece jenom jsme byli po té náročné celonoční cestě unavení, takže jsme se zase odebrali do třídy a natáhli jsme se na postýlky. Někdo spal, někdo ne, ale všichni jsme se bez výjimky dopoledne dokopali k tomu, abysme se vydali na obhlídku okolí. Sobotu jsme měli totiž volnou, nikam jsme nemuseli spěchat a dokud jsme neměli účastnickou kartičku na krku, tak by nám byl spěch stejně houby platnej, protože bysme se nikam nedostali. Do Dornbirnu to bylo dvacet minut vlakem a bez kartičky bylo cestování nemožný. Vypravily jsme se s Jitkou a s Ivou na procházku Klausem. Přestalo pršet, jenom jsme se tak bezcílně potulovaly po dědině, prostě veget největší. Potom jsme si usmyslely, že najdem vlakový nádraží. Ani jsme se nemusely moc snažit, nějaká banda dříve narozených bratrů nám ochotně sdělila, že je to asi půl hodiny pěšky od školy. No potěš, pomyslely jsme si, jestli tohle budem chodit každej den, a nevěděly jsme, jestli ne i několikrát, to budem mít pěkně obroušený nohy. Naštěstí se ukázalo, že od školy na nádraží jezdí každé čtvrt až půl hodiny autobus. Docela jsme si oddechly:-) Po vycházce jsme se vrátily ke škole, kde se mezitím usadili Židlochováci, Ota a pár dalších nadšenců. Zase jsme seděli, popíjeli pro změnu vínko a dojídali, co zbylo od rána:-) Trošku nás namíchla smska od lidí z Dornbirnu, protože psali, že už mají kartičky a jdou na lanovku, ať přijedem za nima. Odepsali jsme jim, že asi těžko, když ještě kartičky nemáme, ať přijedou za nama, že pak pojedem všichni. Vybodli se na nás a myslím, že v ten moment jsme se všichni v duchu shodli, že na ně pečem. Někdy po obědě dovezli kartičky i nám. Vyplnili jsme si je, dali na krk, abysme nevypadali jak blbečci sami:-) a rozhodli jsme se, že si uděláme výlet do Dornbirnu. Na lanovku už bylo pozdě, ale aspoň jsme se chtěli podívat po městě. Byli jsme uchvácení nádherou a hlavně čistotou vlaků, kde nejenom že nebylo nic potrhanýho a rozřezanýho, ale dokonce se nikde neválel jedinej papírek, žvýkačka, prostě nic. Samotnej Dornbirn je nádherný město s asi čtyřiceti tisíci obyvateli. Nádraží je přesně ve středu města, takže jsme nemuseli nikde složitě nic hledat. Prostě jsme si vyšlápli první uličkou, která nás napadla ? to trochu přeháním, chlapi se napřed podívali do mapy:-) ? a vydali jsme se na náměstí. Tam totiž stálo podium a večer tam probíhal program a nějaký vystoupení. Prošli jsme si náměstíčko a přilehlý uličky se stánkama, pokochali jsme se místní zajímavou architekturou ? ano, mám na mysli ten zvláštní barák na náměstí ? a zamířili jsme samozřejmě na pivo. Seděli jsme na zahrádce, popíjeli jsme pivečko a bylo nám blaze. Zapomněla jsem dodat, ale to je každýmu jasný, že od chvíle, co jsme přijeli do Rakouska, cvakaly foťáky o sto šest, a nejinak tomu bylo i na zahrádce v Dornbirnu:-) Až se místní pozastavovali nad tím, jak deset Čechů fotí patnácti foťákama třicet fotek pořád to samý a ještě ke všemu je to snad pořád baví:-) Po návratu do školy se židlochovští pánové rozhodli udělat tour de škops podle plánku Klausu. Ten jsme spolu s další kupou materiálů o okolí, gymnaestrádě, Klausu atd. našli v každé třídě pro každýho účastníka. Holky hrály před školou karty, ani už nevím, co jsme s Jitkou a s Ivou dělaly ? nejspíš nic, jenom jsme tak lelkovaly. Asi. Když už klukům zbývala poslední hospoda ? ta nejdál od školy ? stavili se na otočku za náma, načež jsem se rozhodla, že půjdu s nima. Bylo to celkem vtipný, protože Olda stopoval autobus, řidič z nás měl nejspíš záchvat, páč my jsme jenom seděli a řehtali jsme se a Olda se s dotyčným pánem bavil takovým způsobem, že na přijímačkách na DAMU by neměl konkurenci. Ruce, nohy, tělo ? všechno zapojil a domluvil se:-) Dokonce i u hospody nám pan řidič zastavil. Poseděli jsme opět na zahrádce, kluci něco zbodli, pobavili jsme se o tom, jak jsem chodila do Židlochovic do školy a koho všechno tam znám, dali jsme si pár piv a vydali jsme se na dlouhou cestu zpátky. Když jsme dorazili, ostatní seděli před školou a vykládali si, popíjeli vínečko, a později přišly na řadu i písničky. Měli jsme strach, že nás školník Artur zažene spát, nebo nás aspoň bude krotit, abysme nedělali takovej kravál, ale ten pán byl naprosto v pohodě, přinesl nám jakousi pálenku, kterou jsme s ním vypili, Ota s Milošem si dali verbuňk, resp. my jsme jim ho zazpívali, oni ho zatančili, a pak už jsme se notně podroušení vydali směr postel? První den se prostě maximálně povedl:-)

08072007 Vzbudili jsme se do mírně deštivého rána, ale náladu jsme si zkazit nenechali, proč taky, když nás čekala snídaně:-) Hned na začátku pobytu jsme dostali kartičky na snídaně, spolu s účastnickýma kartama jsme vyfasovali i poukazy na obědy a večeře. Obědy jsme měli každý den, večeře byly čtyři a mohli jsme se sami rozhodnout, kdy je využijeme. Při vstupu do sálu, kde se snídaně podávaly, nás čekalo překvapení. Ty snídaně byly naprosto luxusní ? každý měl na tácu nachystanou bulku, dva až tři krajíce chleba, dvě másla, dvě marmeládky, dva plátky šunky, dva plátky nějakého dalšího měkkého salámu, tři plátky tvrdého sýru a tři kolečka suchého salámu. K tomu vždycky bylo nějaké ovoce, sklenička pomerančového džusu a mohli jsme si vybrat mezi kávou, čajem a mlékem. A ještě k tomu byla někdy paštika, někdy vejce a bokem byl jogurt a müsli ? no prostě nadstandard. A to prosím každý den! Ani chlapi to nemohli sníst, takže jsme vždycky snědli tak půlku a ze zbytku jsme si udělali svačinu, která vždycky někomu přišla k chuti:-) Rozhodně jsme obdivovali, jak si každý ráno dávají místní práci s tím, aby nám nachystali takovou baštu. Pak jsme pochopili, po konzultaci s lidma bydlícíma v Dornbirnu, že to byl skvělej tah (bydlení v Klausu), protože oni si brali všechno ze společných misek a na ty poslední už často nic nezbylo ? což se nám stát nemohlo, protože tam fakt nebyl nikdo, komu by ta snídaně nestačila:-) To byl jeden z největších zážitků hned na začátek ? mega papů:-)) Po snídani jsme se rozhodli, že se pojedem podívat na stadion, kde nás čekal odpolední zahajovací ceremoniál. Měli jsme přesně určený vchod a dobu řazení, takže jsme chtěli dopředu vědět, kudy máme jít, abysme se tam pak nemotali jak šašci. Autobusem jsme přijeli k vlakovému nádraží, počkali jsme si na vlak a za dvacet minut vyvstal problém ? vystoupit až v Dornbirnu, nebo v Dornbirn ? Schoren? Toť otázka? Nakonec jsme si řekli, že vystoupíme s davem, a vystoupili jsme v Schorenu. Taky jsme mohli vystoupit ještě o zastávku dřív a jet autobusem, ale na to jsme přišli až v půlce týdne:-) No zkrátka když jsme vystoupili a přehrnuli se přes nás davy, co vystupovaly s náma, namířili jsme si to podle ukazatelů, kterých bylo naštěstí všude dost, ke stadionu. Ten jsme úspěšně našli, vstupní bránu též, takže jsme byli všichni strašně spokojení, jak jsme šikovní, a když už nám to tak pěkně klapalo, mohli bysme najít i to slavné výstaviště, říkali jsme si. O.K. Na cestu jsme se poptali, pak už jsme viděli i šipky, jedinej problém už byl v tom, že Janča si zaboha nemohla zapamatovat, jak se výstaviště řekne německy. Pořád dokola jsem do ní hustila: Messegelände, Messegelände, Messegelände, ale ona to stejně pořád komolila (její Messelegende si asi budu dlouho pamatovat):-) Aspoň jsme měli o zábavu postaraný:-) Výstaviště jsme taky našli poměrně snadno. Po vstupu jsme se rozdělili na několik skupinek s tím, že si to projdem, jak kdo chce, a sejdem se před obědem u haly č. 13. My jsme to s Jitkou obešly tak nějak dokolečka, podívaly jsme se do haly, kde měla stánek naše výprava, bohužel tam zrovna řečnil někdo strašně chytrej o tom, že je to stánek Asociace a Sokoli se můžou jít bodnout, tak jsme se akorát naštvaly a zase jsme vypadly. Náladu nám spravilo rodeo, který se jezdilo bokem od pavilonů. Na té umělé krávě zkoušel jezdit kde kdo, od malých děcek až po lidi dříve narozené:-) Pak už byl nejvyšší čas vrátit se na oběd. U třináctky, stejně jako u dvanáctky a jedenáctky, kde se obědy vydávaly, byly dost šílený fronty ? pak už jsme byli poučení, že máme chodit později. Nicméně když už jsme tam byli, tak jsme tu frontu vystáli a počkali jsme si na oběd. Vždycky bylo na výběr jedno masový a jedno nemasový jídlo. Vydávalo se u několika pultů zaráz, takže nikdo nečekal dlouho, vždycky jsme si mohli vzít k jídlu zeleninový salát a pití. Škoda, že nikdy nebyla polívka, ale uznávám, že vařit polívku pro třicet tisíc lidí je asi dost namáhavá a hlavně zbytečná činnost. Stačilo, že museli uvařit to kvantum hlavních jídel, vůbec si nedokážu představit, jak to dělali. V novinách, který jsme si mohli každý ráno přečíst ve škole, jsme se dočetli, že na výstavišti fungovalo přes tři tisíce dobrovolníků. Mazec! Ale jídlo bylo vynikající a organizace, stejně jako kdekoliv potom jinde, naprosto bezchybná. U stolů stálo plno označených chlápků z armády, kteří nás posouvali a usazovali podle toho, jak kde bylo místo, tlačili nás co nejvíc dozadu a přední stoly měli zabezpečený páskou. Bylo to super, protože tam přes sebe neklopýtali najezení a hladoví, nežduchali do sebe ? alespoň v rámci možností:-) ? a vůbec to bylo takový pěkně uspořádaný všechno. Při odchodu jsme si každej mohli vzít jablko. Taky tam byl v každé hale záchod, což ocenila zejména Jitka:-) Když jsme se najedli, měli jsme ještě dost času do začátku řazení na stadionu, takže jsme se rozhodli, že vyzkoušíme kvalitu místního piva. Našli jsme si pěknou zahrádku u restaurace nad Intersparem, každej jsme si dali něco k pití, konverzovali jsme a ani jsme si nevšimli, jak se najednou strašně zatáhlo. Počasí ve Vorarlbergu je vůbec dost zvláštní, zřejmě proto, že už jsou to dost vysoký hory. Změna přijde naprosto nečekaně během několika málo minut a člověk musí být pořád ve střehu. Změny jsme si všimli, až když začalo pořádně hřmít a lítaly blesky. Pak se spustil děsnej liják, naštěstí hned vedle naší lavičky byly střechou chráněný schody, takže jsme se mohli schovat. Doufali jsme, že bouřka přejde, než budem muset vyrazit ke stadionu. Nepřestalo sice pršet úplně, ale už to šlo. Opět jsme se připojili k davu, pak jsme se od něho oddělili, protože jsme si mysleli, že půjdeme zkratkou, prošli jsme se vilovou čtvrtí a zase jsme se k davu připojili:-) U stadionu Birkenwiese jsme si museli cestu k naší bráně prorazit loktama, protože všude byly naprosto šílený davy lidí. Naštěstí naše brána nebyla tak frekventovaná, takže pak už jsme se tak netlačili. Než jsme se dostali k naší vlajce na seřadišti, měli jsme všichni pěkně špinavý nohy aji s botama, protože přes plochu už přešlo plno lidí, takže jsme se brodili solidním bahýnkem. Nafasovali jsme univerzální pláštěnky, utvořili jsme desetistupy a dvě hodiny jsme měli takhle vydržet stát, než na nás přijde na zahájení řada. Každej národ si krátil čekání jinak ? už to bylo dost zajímavý pozorovat. My jsme si namalovali na ksichty vlaječky, a pak se živě konverzovalo na téma počasí. Desetistupy vzaly rychle za svý, protože když si někdo vykládá s někým, kdo stojí o deset lidí a dvě řady dál, je to poměrně neudržitelný. Po dvou hodinách konečně přestalo pršet, to už jsme všichni vzdali nějaký schovávání se někam aspoň pod strom, a přeřadili jsme se na vstupní plochu. Nastupoval národ za národem, vždycky obešel část stadionu a zamířil na předem určenou tribunu, která byla označená příslušnou státní vlajkou. Vstup na stadion doprovázelo zvláštní šimrání v oblasti žaludku, Otakárek by řekl, že to bylo vzrůšo:-) Každej každýmu tleskal a mával a vůbec všichni se chovali, jako že každej je ten nejmírumilovnější tvor pod sluncem. Kdyby to tak byla pravda? Než nastoupilo všech 57 států, tak už nás bolely ruce od tleskání:-) Nejexotičtější zastoupenou zemí byl Katar. Nikdo se k nim však nedostal, ani je nemohl fotit zblízka, protože okolo sebe měli pořád ochranku. Nejpočetnější výpravu obstarali Švýcaři s třemi tisíci cvičenci. My jsme byli devátou nejpočetnější výpravou (bylo nás přes osm set). Po všech možných projevech přednesených v angličtině, francouzštině a samozřejmě němčině došlo na vztyčování vlajek. Jako první byla vztyčena vlajka mezinárodní gymnastické federace, potom oficiální vlajka gymnaestrády ? za doprovodu gymnaestrádní hymny zazpívané naživo zpěvačkou a autorkou písně v jedné osobě Veronikou Reis ? a nakonec vztyčili pořadatelé vlajku rakouskou, samozřejmě za doprovodu rakouské státní hymny. My jsme měli to štěstí, že naše tribuna byla hned vedle vlajkových stožárů, takže jsme měli všechno z první ruky a krásně se nám fotilo:-) Potom jsme zhlédli program ? Čtyři živly ? Voda, Vzduch, Země a Oheň. Parádní akrobatické kousky střídaly elegantní a ladné pohyby, bylo rozhodně se na co dívat. Krásnou podívanou však chvilku kazil neukázněný televizní vrtulník. Chvílemi lítal tak nízko, že nebyla slyšet hudba, jenom řev motoru. Taky nás trochu ohodil vodou z okolních stromů. Ale jinak to bylo zahájení naprosto úchvatné a nádherné. Tvrdá realita nás však čekala hned po ukončení. Obrovská masa lidí se hrnula ven ze stadionu na vlaky a autobusy, posunovali jsme se rychlostí nula nula nic za hodinu. Naprostá šílenost! Ale zase se projevila duchapřítomnost a předvídavost organizátorů, kteří korigovali vstup na nástupiště, vlaky jezdily po deseti minutách v obou směrech, prostě to zase měli vychytaný. Jinak by určitě někdo žuchnul pod vlak. Po zhruba hodinovém posunu jsme se konečně dostali na nádraží a do vlaku. Vystoupili jsme v Klausu a zašli jsme do kiosku na pivko, protože jsme byli rozskupinkovaní, tak abysme se sešli. Seděli jsme tam v povznesené náladě a ani jsme si nevšimli, že k nám míří mnohem víc Čechů, než kolik nás bylo v Klausu ubytovaných. Protože s náma u kiosku sedělo i několik pánů s kytarama, zazpívali jsme si pár písniček. Pan majitel z nás byl naprosto paf, protože jsme kalili docela solidním způsobem a ještě jsme mu tam robili docela akční šou. Zřejmě se rozhodl, že si nás bude předcházet, a tak jsme dostali všichni dárek na památku ? porcelánovýho ptáčka s velice zajímavým obsahem (citrónovou vodkou). Po návratu do školy jsme se dověděli, že u nás probíhá akce ?Vítejte v národních vesnicích?, což znamenalo, že se k nám sjela půlka české výpravy. Na začátku akce krátce promluvili starostové a starostka okolních obcí, kde byli Češi ubytovaní, místní malé gymnastky předvedly svůj program o několika tanečních a akrobatických číslech, znovu jsme slyšeli hymnu Come together, be one v podání rodačky z Klausu Veroniky Reis, a pak se předvedlo i několik skupinek z Čech. Po oficiálním programu, který zhlédlo i mnoho místních, zejména rodičů malých gymnastek, rozproudila se volná zábava. Ve velkém sále se tančilo a zpívalo v rytmu národních písní, v menším sále duněly taneční rytmy a venku se živě debatovalo o zahajovacím ceremoniálu. Zábava probíhala do časných ranních hodin, i když nocležníci z Dornbirnu nás opustili poměrně brzo kvůli odjezdu posledního vlaku.

09072007 Bohužel jsme museli ráno dost brzo vstávat, protože nás čekalo první vystoupení na výstavišti, a to asi v devět. Hrůza. Tak tak jsme se stihli nasnídat, udělali jsme skupinové foto před školou v národních barvách:-) a už jsme si to šupajdili směr výstaviště. Byli jsme trošku dezorientovaní v číslování hal, ale po krátkém hledání jsme se našli. Zrovna probíhala zkouška cvičenců z Thajska, měli sebou dost malé děti, ale cvičení to bylo celkem zajímavé. V mezičase jsme se převlékli, promluvila k nám Jana Beránková (vedoucí skladby), a potom jsme nastoupili na zkoušku. Mezitím se do haly začali trousit první návštěvníci a než jsme začali, byla z půlky obsazená. Tohle vystoupení snímala česká kamera a stála přímo před náma. Myslím, že se nám to celkem povedlo až na menší detaily. Po skončení skladby a převlečení jsme měli už zbytek dne volný. Každý ho využil po svém, ale většina z nás zůstala na výstavišti a sledovala programy v halách. Bylo to fajn, protože když nás nebavilo vystoupení v jedné hale, udělali jsme pár kroků do druhé, kde se odehrávalo něco úplně jinačího. Vzhledem k tomu, že jsme celé dopoledne seděli na zadcích, které nás už pak solidně bolely, domluvili jsme se na obědě, že odpoledne uděláme okružní vycházku Dornbirnem. Prošli jsme si znovu náměstí a blízké okolí, obhlídli jsme stánky se vším možným i nemožným haraburdím, stánky s občerstvením, a rozhodli jsme se, že je čas vydat se do neprozkoumaných vod. Po kratší chůzi jsme se dostali k menšímu náměstíčku, kde visely vlajky zemí, které se gymnaestrády zúčastnily. U naší vlajky jsme si vyměnili názory na téma ? správné pověšení české vlajky na stožár, protože jsme nebyli schopní se domluvit, na které straně má viset která barva. Naše spory ukončila změna počasí. Zatím to vypadalo na slunný den, ale potom se zatáhlo a chtělo pršet. Tak jsme radši pokračovali v cestě. Všichni jsme si museli vyfotit ?Kavárnu v zatáčce?:-) Neněmčináři nechť si to nechají přeložit? Když jsme se dostali zpátky k nádraží, rozdělili jsme se. Někteří se vrátili na výstaviště na večeři, někteří odjeli do Klausu. Postupem času jsme se sešli ve škole i s Chlapáky, kteří měli v pondělí zkoušku na stadionu v Lustenau. Říkali, že těsně před zkouškou jim sprchlo, takže nemohli trénovat skoky, ale jinak byli se stadionem spokojení. Večer jsme opět seděli na našem oblíbeném místě před školou, povídali jsme si zážitky ze dne, protože chlapi nejenom že měli zkoušku, ale Ota se svou školkou stihl i výlet do nedalekých hor:-) Spát jsme šli nad ránem?:-)

10072007 Ještě že jsme nemuseli vstávat. Pěkně jsme se vyspinkali, nasnídali, zamávali jsme klukům a slíbili jsme jim, že se na ně přijedem podívat. V podstatě jsme měli celé dopoledne volno, ale vydali jsme se na výstaviště sledovat další vystoupení. Už jsme mohli i hodnotit a srovnávat s pondělními vystoupeními. Obecně by se dalo říct, že asijská předvedení skladeb byla precizní co do přesnosti pohybu a elegance, ale všechna byla téměř stejná a poněkud uspávající. Výjimku tvořili ?japonští Tyroláci?, ty jsme objevily s Jitkou úplně náhodně, ale byla to skladba pestrá a vtipná. Opačně to bylo s národy živelnými, jako jsou Portugalci, Italové, Jihoafričani nebo třeba Brazilci. Ti měli vystoupení akční, nabitá akrobatickými prvky, ale občas ne tak úplně dokonale provedená. To se ovšem dalo přehlédnout, protože nás v naprosté většině případů strhla jak muzika, tak výkon samotných cvičících. Vzácně jsme se však shodli jak na nejlepším, tak na nejhorším vystoupení akce. Za nejlepší jsme označili možná trošku překvapivě vystoupení Angličanů, jejichž Karneval byl akční a nabitou podívanou od začátku do konce, až jsme občas zapomínali dýchat, jak jsme se soustředili. Jejich šou je nezapomenutelná. Totéž se dá říct i o vystoupení egyptských Flying boys, i když s notnou dávkou sarkasmu. Něco tak neuvěřitelně nudného jsme nikde jinde neviděli. Hodně opakovaným hudebním motivem byla ústřední písnička z Pirátů z Karibiku, tu bylo slyšet dost často. Po obědě jsme zamířili na stadion v Lustenau, kde Chlapáci vystupovali. Cesta autobusem trvala asi dvacet minut, jeli jsme krásným okolím Dornbirnu, takže jsme měli možnost pokochat se nádhernou přírodou i upravenými vesnicemi. V Lustenau jsme se chvilku nemohli zorientovat, ale když bylo nejhůř, šli jsme za davem a ten nás vždycky někam dovedl:-) Později už jsme si všimli i směrových šipek. U stadionu bylo plno lidí, z nichž velkou část tvořili pořadatelé usměrňující dav. Protlačili jsme se dovnitř a chtěli jsme si najít výhodná místa na hlavní tribuně, abysme dobře viděli na ty naše sportovce. Věděli jsme, že budou cvičit vpředu uprostřed. Jenomže i když jsme přijeli asi o dvě hodiny dřív, všechna strategicky výhodná místa byla obsazena. Tak jsme zamířili úplně nahoru pod střechu (ještěže jsem měla s sebou brýle). Viděli jsme taky dobře, i když ne tak, jak jsme si původně představovali. Odpolední blok cvičení zahajovala Pohoda. Jeden z cvičících měl ten den narozeniny a zrovna měl tu čest nést vlajku přes cvičební plochu k vlajkonoši. Komentátoři ohlásili skladbu, pak mu popřáli k narozeninám a celý stadion mu zatleskal. To se teda povede málokomu:-) Že je Pohoda nudná skladba víme všichni, nicméně jsme to nějak přetrpěli. Další skladby už byly mnohem lepší, mě osobně nadchly Finky, protože cvičily na hudbu Nightwish, ale naprosto nejhorší a nejdelší skladba, kterou jsme bohužel museli přetrpět, protože kluci cvičili až po, byla holandská variace na téma čtyř ročních období. Nebýt toho psa, kterej jim vletěl na plochu a udělal tam trochu živo, asi bysme u toho usnuli. Neskutečná nuda! Všichni byli stejně oblečení, skákači toho moc nenaskákali, protože bylo mokro a nikdo nechtěl riskovat zranění. Nejefektnější z celé skladby byl závěr, kdy cvičenci vytvořili z různě barevných deštníků duhu. Když se konečně z plochy odklidilo všech osm set holandských cvičenců, Chlapáci proti nim vypadali jako malinká skupinka, která se zrovna rozhodla, že si odskočí zacvičit na stadion. Nicméně měli velký úspěch, protože údajně samostatně cvičící muže zavedla na gymnaestrádách právě Česká republika. Po vystoupení jsme se vrátili na výstaviště na večeři, a pak zpátky do Klausu. Ve vlaku jsme si hodili několikrát Otce Abraháma pro pobavení ostatních cestujících i nás samotných:-) Pár Čechů už si klepe na čelo, protože to zpíváme imrvére, ale nám to neva, páč co bysme neudělali pro vzornou repre:-))) V kiosku jsme si dali obvyklou denní dávku pivečka a před školou jsme pokračovali v konzumaci lihovin do ranních hodin:-) Na někom už se začíná projevovat únava a nevyspání, silní jedinci paří o sto šest:-)

11072007 Na dnešek jsme se všichni moc těšili, protože máme volno:-) Dneska je totiž tzv. odpočinkový den naší výpravy. Domluvili jsme se, že uděláme hromadný výlet k Bodamskému jezeru. Vyrazili jsme hned po snídani, ani jsme si nijak nepřispali. Cesta vlakem byla v podstatě stejná jako do Dornbirnu, jenom jsme nevystoupili, ale pokračovali jsme dál směr Bludenz. Trasa Feldkirch ? Bludenz je důležitou dopravní spojkou kraje. Půlhodinová jízda (z Dornbirnu) nám utekla velice rychle, protože jsme zpívali nejen Otce Abraháma, ale i plno dalších odrhovaček a ukazovaček, jako např. Na tý louce zelený, Bratře Kubo? Když jsme pak v Bregenzu vystoupili, chlámali jsme se jak potrhlí. Počáteční problém, kterak se všichni udržet pohromadě a hlavně neztratit Otovu školku, vyřešili Olda s Otem naprosto bravurně. Na Otův pokyn píšťalkou jsme utvořili dvojstupy, mašírovali jsme Bregenzem a zpívali si (když už nám to tak pěkně šlo ve vlaku) pochody, nejčastěji Okolo Hradce a Šly panenky silnicí. Kolemjdoucí se zastavovali, někteří nám tleskali a pár se jich dokonce z jakési recese přidalo. Na pár kroků samozřejmě. Asi po dvaceti minutách svižného pochodu jsme dorazili k lanovce vedoucí na kopec s výhledem na město i Bodamské jezero. Zapomněla jsem dodat, že celé dopoledne poprchávalo, což nám dělalo trošku vrásky na čele. Obávali jsme se (právem), že viditelnost nahoře bude téměř nulová. Před vchodem do lanovky jsme udělali hromadné foto (ve dvojstupech):-) Ota koupil všem lístky, vybral od nás peníze a zjistil, že jsme mu každý necelé tři eura přeplatili. Aby si nemusel měnit drobné, vyřešil to po svém a řekl, že kdo pije pivo, tomu koupí pivo, a kdo pivo nepije, tomu vrátí peníze. Moc peněz nevracel?:-) Cesta nahoru byla rychlá, strmá a deštivá, takže jsme sice udělali pár fotek, ale všechny jsou skrz dešťovou clonu. Když jsme v nadmořské výšce cca 1025 m vystoupili, byli jsme opravdu zklamaní. Bodamské jezero jsme sice viděli, ale to bylo tak asi všechno. Bregenz se ztrácel v husté cloně deště a mlhy, na druhé straně jsme slyšeli cinkat zvonce krav, ale viděli jsme jenom pár nejbližších stromů. Byla to obrovská škoda, protože za pěkného počasí a při dobré viditelnosti je prý pouhým okem viditelná Kostnice a Alpy Rakouska, Německa i Švýcarska. I přesto jsme udělali několik fotek, na kterých jsou zakuklenci s kapucama a deštníkama. Nahoře je taky pěkná hospůdka, kam jsme se schovali před deštěm. Dali jsme si to ?Otovo? pivo:-) případně něco na zahřátí, poseděli jsme a Ota už vymýšlel další výlet. Asi po půl hodince příjemné konverzace jsme se rozhodli neztrácet už čas a vrátit se dolů do města. Když jsme vylezli z hospody, už nepršelo a mlha se trochu protrhala, takže jsme udělali pár o něco lepších fotek, nakoupili jsme pohledy a upomínkové předměty a znovu nasedli do lanovky. Jeli s námi Jihoafričani a měli jsme z nich docela srandu, protože my jsme sice měli mikiny a bundy, ale oni to korunovali kulichy a rukavicemi:-) Je poznat, že jsou přece jenom z teplejších krajů? Dole jsme opět utvořili dvojstupy a pochodovali jsme k hrázi Bodamského jezera. Pokochali jsme se pohledem na vodu (jako by jí bylo doteď málo), znovu jsme se několikrát všichni vyfotili, prošli jsme hráz a zamířili jsme k vlaku nazpět. Chtěli jsme stihnout aspoň pozdní oběd:-) Cestu jsme si zase krátili písničkami všech žánrů. Příjezd a vstup na výstaviště byl slavný. Co jsme v Bregenzu na dvojstupech natrénovali, předvedli jsme teď v plné parádě. Ono se to i hodilo, protože jsme museli projít skrz celé výstaviště, abysme se k obědové hale dostali a tím, že jsme měli dvojstupy, zpívali jsme a Ota měl na hlavě píchnutou sokolskou vlaječku, byli jsme nepřehlédnutelní a všichni nám radši uhýbali z cesty. Úspěch jsme měli obrovský, lidi se k nám přidávali, potkali jsme i Janu Beránkovou, která nás několikrát obtančila polkou, několik Švýcarek se k nám přidalo a odpojily se až u haly. Prostě paráda, maximálně jsme si to užívali a drželi jsme se hesla: Když ostuda, tak pořádná:-) Po obědě jsme se domluvili, že se rozdělíme a odpoledne stráví každý po svém. Někdo šel na další výlet, někdo jel do Klausu trošku se prospat, někdo šel sledovat další vystoupení a někdo seděl v hospůdce? Jo a někdo se šel prospat do haly:-) Seděli jsme s klukama v jedné z větších hal na vystoupení a Milan vyřešil spánkový deficit velmi svérázným způsobem ? prostě se natáhl na tribuně a usnul:-) Nevypadalo to moc esteticky, ale zrovna tam nebylo moc lidí, takže nikomu nezavazel, nikdo se nepohoršoval ? tak proč ne. My (jako zbytek) jsme se taky roztáhli stylem co člověk, to jedna lavice, a vegetili jsme. Až jsme naznali, že nás to už fakt nebaví, dali jsme si véču a zamířili do kiosku:-) Pan majitel měl zase radost, že utrácíme jak zjednaní, lil do nás kořalku zadara, tož jsme se vrátili do školy v povznesené náladě. Taky proto, že jsme potkali v busu Kanaďany, kteří znali Jágra (nebo Haška? To je fuk, nějakýho hokejisty od nás), a jeden z nich vyměnil s Otem kanadskou vlaječku za tu sokolskou. Říkali jsme Otovi, že je to škoda, že tu vlajku vyměnil, ale on jenom šibalsky mrkl okem a řekl, že má ještě jednu:-) Tak potom chodil s oběma:-) Ono se tam vůbec dost changovalo, hlavně hadry, ale dost chodily i děcka a chtěly nejrůznější odznáčky, vlaječky a další kraviny, který jsme samozřejmě neměli, protože nám nikdo neřekl, že to valí v tak velkým stylu. Kromě oblečení, to jsme věděli. Ale výměnu oblečení jsme nechávali až na poslední dny, protože jinak bysme se nepoznali. Už dneska bylo dost těžko rozlišitelný, kdo je kdo, a když měl někdo na sobě třeba brazilský tričko, neznamenalo to, že je nutně z Brazílie. Vůbec tyhle exotický hadry šly dost na odbyt, protože byly pěkně barevný a všude měli vlajky. Naše oblečení se moc dobře neměnilo, páč kromě trička a bundy jsme vlajky neměli, a to ještě ty, co jsme měli, byly dost mrňavý. No příště by to chtělo lepší nápad. Ale buďme rádi, že jsme vůbec něco dostali a nemuseli jsme si tam ty vlaječky ještě třeba taky vyšívat:-) Náš dnešní večerní program byl velmi originální. Radek měl totiž narozeniny. Domluvili jsme se a koupili jsme mu malej traktor, když pořád vykládal, jakej je traktorista. Polepili jsme ho samolepkama s Rappym a tak vůbec jsme si s tím vyhráli. Plán zněl, že se půjde normálně kalit, pak se nenápadně vytratíme, namalujem si papule na pořádnou červenou, a pak mu v nastoupené jednotce popřejem a zazpíváme. Zrovna ten večer tam ale sedělo taky zastupitelstvo z Klausu v čele se starostou, tak jsme si nebyli moc jistí, jak to vezmou a jestli to vůbec pochopí. Když jsme odzpívali Happy birthday to you (aby zastupitelstvo rozumělo:-) ), předali jsme krásně zabalenej traktor, kluci posbírali poslední zásoby sladkostí, flašek a něco málo zbytků od snídaní:-) a předali mu taky dar. Starosta se vytáhl, protože se vytratil, za chvilku přišel s potutelným úsměvem na tváři, nechal nastoupit zastupitelstvo do lajny a zazpívali Happy birthday noch einmal a samozřejmě auf Deutsch:-) Pak dali Radkovi tři sedmičky vína, takže než jsme to všechno vypili a pokecali se zastupitelstvem, bylo zas skoro ráno?:-)

12072007 Dneska si každej dělal, co chtěl. Téměř. Bránický holky včetně Majky, Ladě a Hanky podnikli výlet s názvem Hop on, Hop off. Spočíval ve vyhlídkové trase po okolí Dornbirnu speciálním vláčkem. Jezdili i po hřebenech okolních hor, na vyznačených stanovištích se vystoupilo, všichni fotili o sto šest, pak zas nasedli a pokračovali v jízdě. Místo avizovaných čtyř hodin trval výlet hodin šest, takže málem nestihli ani odpolední vystoupení. Což by byl dost průšvih. Naštěstí dorazili tak tak, akorát byli bez oběda. My jsme se s Jitkou a s Ivou vypravily na druhé vystoupení Chlapáků v Lustenau, s cílem udělat fotky a samozřejmě je morálně podpořit:-) Opět jsme musely přežít vystoupení Pohody i otravných Holanďanů, i když tentokrát to nebylo tak strašný, protože už se převlíkali a taky skákali naplno. Teda vlastně jenom na začátku, než přišli na to, že je ta tráva pořád mokrá a zranilo se jim hodně skákačů. Pak už radši moc neriskovali, takže skoky postrádali šťávu, ale celkově bylo to vystoupení mnohem lepší než to první. Na Chlapáky jsme se s holkama přesunuly hned za bariéru oddělující hlediště od plochy. Jitka a Iva vyfasovaly každá jeden foťák, jenom já jsem měla volný ruce a mohla jsem na ně dělat opičky, čehož jsem bohatě využívala:-) Kluci mně pak slíbili, že nám to odpoledne oplatí a holky mě málem sežraly. Mně to bylo fuk? Hlavně že bylo veselo:-) Po jejich vystoupení následovalo společné focení všech Chlapáků. Naši chlapi nás pověřili, abysme jim taky udělaly nějaké to foto, a když už jsme tam tak šaškovaly, najednou mně přistál v ruce foťák bratra Vrány, takže jsem se cítila patřičně povzneseně:-))) Jelikož už bylo dost po poledni, fofrovali jsme pak všichni zpátky na výstaviště na oběd. Pak jsme měli asi do tří nebo do čtyř čas, tak jsme šli na pivko a domluvili jsme se s klukama, že nás přijdou podpořit na naše vystoupení. Hala, kde jsme měly cvičit, byla narvaná k prasknutí, stejně jako naše nervy, protože za dvacet minut vystoupení a Bránice a Syrovice nikde. Naštěstí se asi čtvrt hoďky před vystoupením objevili, tak jsme se zase uklidnili, kromě Jitky, která byla nepochopitelně nervózní a sama nevěděla proč. Vystoupení samo o sobě bylo dost vtipný, protože Jitka kazila, co mohla, pletla i ostatní, ale prý to nebylo vidět:-) Holky z Bránic naznaly, že to bude minimálně na jednu flašku jako odškodné:-) Jitka souhlasila a později tento slib taky splnila:-) V hale bylo na padnutí, protože už bylo i venku dost teplo, na nás ještě pařily reflektory a ten vydýchanej vzduch k tomu ? paráda? Po skončení skladby nás nahnali autoři ven na společné focení. Jitka se tomu vyhla, čímž mě dost naštvala, protože tím pádem chybí na společné fotce aerobiku. A ještě se tím chlubila? No nicméně focení byl taky zážiteček, protože jsme byli všichni propocení, funěli jsme jak hroši, v ksichtě všichni červení jak raci a museli jsme stát na sobě nalepení, abysme se vlezli do záběru:-) Když jsme se pak převlíkali, už se nám nechtělo cpát ty hadry zpátky do batohů, protože při představě, jak budou vypadat v pátek na poslední vystoupení, se nám dělalo mírně šoufl:-) No ale zase jsme chtěli stihnout pivko před večeří, takže jsme tyhle úvahy rychle opustili a šli jsme radši na zahrádku před halu. Ota si koupil výbornou věcičku ? držátko na jednom konci placatější, aby se na tom dal udržet míček, připevněný k držátku provázkem. Švihem zápěstí se musel míček dostat do dolíku na konci držátka. Perfektní hračka na zabavení deseti dospělých lidí:-) Zkoušeli jsme to postupně všichni, někomu se dařilo hned, někomu za chvilku a někomu taky vůbec? Bavili jsme se tam s tím asi půl hodiny, měli jsme úspěch i u okolo jdoucích lidí. Někteří nám zatleskali, ale většina se smála našim marným pokusům:-) Po večeři a nezbytné návštěvě kiosku na nádraží jsme se usadili před školou, vytáhli jsme tenčící se zásoby alkoholu a domluvili jsme se, že v pátek podniknem společný výlet do Vadúzu v Lichtenštejnsku. Trošku jsme se nemohli shodnout, v kolik pojedem, protože my jsme měli dopoledne vystoupení, ale nakonec kluci řekli, že se na nás půjdou podívat ještě jednou, pak si skáknem na oběd, a pak pojedem všichni zaráz. S pokročilejší konzumací alkoholu jsme začali vymýšlet ptákoviny, až někoho napadlo, že postavíme pyramidku z lidí, jako jsme to viděli na jednom z vystoupení. Ačkoliv jsme se snažili, seč nám síly stačily, moc nám to nešlo:-) Radši jsme toho nechali, abysme se ještě nezramovali, ale chuť vymýšlet koniny nám zůstala. A tak se zrodil orloj?:-)) Popisovat ho by bylo dost namáhavý a nejsu si jistá, jestli by se mně to vůbec povedlo, ale každopádně to byla jedna z nejlepších improvizací, jakou jsem kdy zažila:-))) To se fakt popsat (a navíc nějak seriózně) nedá? Domorodci jenom zírali.

13072007 Dopoledne jsme se sešli na posledním vystoupení. Jana Beránková měla krátký proslov, ve kterém nám poděkovala za naše snažení, řekla, že to bylo fajn a že doufá, že se ještě někdy na nějakým cvičení potkáme. Byla moc milá. Tak jsme jí taky poděkovali, hlavně za trpělivost, kterou s náma měla. Našemu vystoupení předcházelo předvedení kanadských gymnastů, kteří měli na ploše (jako spousta ostatních) gymnastický pásy. Bohužel je potom uklidili na boky plochy, takže nám to tam bezvadně překáželo a kluci se mohli potrhat smíchy, když viděli naše snahy nepřerazit se. Na naše poslední vystoupení se přijela podívat i Arturova manželka a moc jsme se jí prý líbili:-) Bylo poznat, že cvičíme naposledy, celková atmosféra byla taková uvolněnější než třeba ve čtvrtek. Po cvičení jsme zase absolvovali společné focení, tentokrát v hale, a Jitka se mu už nevyhla:-) Aspoň nějakou společnou památku máme. Nejlepší bylo, že jsem mohla vyhodit botasky do popelnice, protože bylo totálně po nich, a nemusela jsem je vláčet do Lichtenštejnska. Po rychlo obědě jsme nasedli na vlak a jeli jsme směr Klaus až do Feldkirchu, který leží skoro na hranicích s Lichtenštejnskem. Tam jsme přesedli na autobus a pokračovali jsme do Vadúzu. Busem jsme jeli skoro hodinu. Ze začátku jsme se bavili, dělali srandičky apod., ale vhledem k tomu, že se na nás začínala pomalu podepisovat únava a hlavně permanentní nevyspání, během půl hodiny jsme skoro všichni pospávali. Ještě že je Vadúz konečnou stanicí:-) Když jsme vystoupili (to už pralo slunko, ale vlastně celej pátek byl hic), chvilku jsme tak nějak bezcílně bloumali ulicema, až jsme se dostali do centra. Prošli jsme hlavní třídu, nakoupili jsme pár drobností jako pohlednice a čokoládu a nakonec jsme zase skončili na zahrádce jedné místní restaurace. Poseděli jsme u pivečka a kávičky, odpočinuli jsme si a zalitovali jsme, že je zámek zavřenej. I když podle zpráv lidí, kteří tam někdy byli, tam stejně nic zajímavýho není. Bylo to naprosto pohodový odpoledne, nikam jsme nespěchali, většina z nás už měla stejně vybraný všechny večeře, takže jsme se ani nenamáhali vrátit se nějak extra brzo zpátky. Časem se k nám připojili Ota a Radek, kteří byli na nějakým výšlapu v okolí Dornbirnu, a proto přijeli později. Jitka s Ivou a se Svatěm tam s nima zůstali a prošli si Vadúz ještě jednou, my zbytci jsme se na náměstí vyfotili u nějakých hybridních koní, a pak jsme se stejnou cestou, jako jsme přijeli, vrátili do Klausu, resp. do kiosku:-) Na to, že byl vlastně pátek třináctýho, jsme si, myslím, ani nevzpomněli, a pokud jo, tak jenom ze srandy. Trošku nám začíná docházet, že se nám ten pobyt tady zatraceně krátí. Když jsme potom v noci popíjeli před školou, dala jsem se do řeči s Arturem a on se mně omlouval, že bydlíme v suterénu:-) Ujistila jsem ho, že si nemusí dělat těžkou hlavu, páč jsme na takový ubytování zvyklí a maximálně nám vyhovuje:-)))

14072007 Ráno jsme se způsobně rozskupinkovali a domluvili jsme se, že se sejdem na závěrečným ceremoniálu, a kdo tam bude dřív, bude držet fleka. Chlapi jeli lanovkou omrknout Dornbirn z ptačí perspektivy, ale museli celkem spěchat, protože byli domluvení se zbytkem Židlochovic na společný focení na výstavišti. Jitka s Ivou a s Radkem se vydali v jejich stopách, ale protože jeli později, musel se Radek zase hned vrátit lanovkou zpátky, zatímco holky si udělaly pěší výlet z lanovky Dračí soutěskou k muzeu rolls-royce. Já s bránickejma holkama jsme to vzaly z opačné strany, takže k muzeu jsme přijely busem, a pak jsme šlapaly pěšky. Dračí soutěska je nádherná cestička mezi skálama, vodou a lesem. Zhruba v polovině cesty jsme se potkaly, a protože všude bylo dost lidí (každej chtěl honem ještě něco stihnout), domluvily jsme se, že se sejdem na začátku soutěsky v hospůdce. My jsme ještě obešly jezero, co mělo barvu jak v Pokladu na Stříbrném jezeře, ale na fotkách to vypadá jak špinavá stoka, prošly jsme skrz neuvěřitelně ledovou říčku, abysme nemusely obcházet cestu až k mostu, a zase jsme se vrátily. Daly jsme si pivko a jak jsme tak debatovaly o blbostech, došlo nám, že bysme taky měly ještě stihnout oběd před tím slavnostním závěrem. Tak jsme do sebe to pivo naklopily a mazaly jsme na bus. S holkama byla potom prima zábava, protože jsme dělaly menší virvál v autobusu, ale ostatním se to líbilo ? aspoň nám teda nikdo nenadal a všichni se usmívali (kdoví co si mysleli):-) Na výstavišti jsme se sešly s naším zbytkem osmičky, dali jsme si oběd, a protože jsme měli ještě chvilku času, sedli jsme si na pivko nad Intersparem. Namalovali jsme si na ksichty zase vlaječky a pěšky jsme došli k výstavišti. To už nás šel zase docela solidní dav ze všech možných zemí, ale vzhledem k tomu, že se čile měnilo všechno a všichni, bylo už dost obtížný rozlišit, kdo je odkud. Pokud teda taky nebyli pomalovaní jak indiáni na válečné stezce. Po cestě vilovou čtvrtí jsme potkávali domorodce, kteří dělali grilčo na zahrádkách, a jeden pán pohotově vyběhl před barák, rozdal nám plastový kelímky, rozdělal lahváče a podělil nás. Krásné gesto?:-) U stadionu jsme si opět museli proklestit cestu k našemu vchodu loktama, protože všude byly takový davy, že to byla hrůza jenom pozorovat, natož se v tom pohybovat. Ale protože jsme děcka šikovný, netrvalo dlouho a ke vchodu jsme se dostali. Pravda ne zrovna k našemu, ale jak jsme posléze zjistili, bylo to stejně fuk. Chlapi nám už drželi místo na naší tribuně, ale na to už se taky nehrálo, protože přímo za nama seděli nějací potrefení Holanďani, kteří nám pořád cákali na záda stříkacíma pistolkama vodu. Bylo to sice osvěžující v tom hicu, ale když nám to začali šplíchat za gatě, musely jsme se s Danou pořádně ohradit, ať si ty blbý fóry nechají na jindy. Občas to ještě zkusili, pak jim sem tam nějaká přiletěla, tak toho radši nechali:-) Samotnej ceremoniál byl krásnej, až na to, že jsme zase museli vyslechnout milion pět projevů, vystát celou tu proceduru spouštění vlajek apod., ale jinak to bylo moc pěkný a zábavný. Pak byla diskotéka hned za stadionem, taky se tam rozjela docela solidní mega burza úplně se vším, měnilo se a prodávalo kde co, ale pořád bylo dost teplo. Tak jsme to střihli k nejbližšímu východu a k řece. Byla skoro vyschlá, protože houby pršelo, takže jsme se tam pěkně rozvalovali a rochnili se, co hrdlo ráčilo. Strávili jsme tam asi hodinu a asi by nebyl problém zůstat tam ještě dýl, ale někteří z nás chtěli ještě něco směnit, tak jsme se s nechutí posbírali a vrátili jsme se do areálu. Měli jsme určený jedno místo, kde jsme se scházeli a kde vždycky někdo zůstával, zatímco jsme se tak různě rozprchávali měnit a zase se scházeli pochlubit se úlovkama. Já jsem vyměnila tričko a byla jsem spokojená, ale takovej Ota vyměnil tričko asi třikrát a pak ještě něco k tomu. Žádaným artiklem byly holandský kufříky:-) Potom si Ota, Olda a Aneta zablbli na diskotéce, my ostatní jsme je radši jenom pozorovali a chvilkama jsme se tvářili, že k nám nepatří:-) Když se dostatečně vyřádili, vzali jsme to nejkratší cestou k východu a k vlaku. Zase jsme se rozdělili, ani už nevím proč, ale každopádně naše skupinka dorazila do kiosku jako první, dali jsme si pivečko (jedno z posledních) a čekali jsme na ostatní. Zase jsme dostali kořalku zdarma a ještě k tomu toasty, asi abysme se pořádně rozloučili. Když jsme se sešli všichni, nacvičili jsme fofrem poděkování panu vedoucímu a jeho dcerám ? značně improvizované, ale o to veselejší:-)) Tak jsme dostali dalšího panáka jako poděkování pro změnu od nich, jo a ještě Milda věnoval svoje cvičební tričko, na který jsme se všichni podepsali, a dostal je pan vedoucí:-) Všichni jsme se společně několikrát vyfotili, a pak jsme zamířili ke škole, kde se chystalo poděkování Arturovi a jeho ženě. Celá škola nastoupila u posezení, zazpívali jsme jim písničku, poděkovali jsme jim, dali jsme jim dárky (sletovou knížku, víno?), na oplátku jsme zase dostali pár štamprlat, zatančili jsme si a všem nám přišlo tak trochu líto, že už se pojede ráno dom. Nečekali jsme však, že si ještě užijem trochu dobrodrůža. Když se začali všichni rozcházet na kutě, zjistili jsme, že nám chybí Blahoš, kterej odešel neznámo kam s nějakým domorodcem. Tak jsme lítali po Klausu a hledali jsme ho jak diví, až jsme dorazili na jednu garden party, kde Blahoš, kterej neumí německy říct ani popel, seděl u stolu, řečnil a všichni přítomní mu zaujatě naslouchali. Mysleli jsme si, že nás trefí šlak. Chtěli jsme ho lapnout pod křídlo a odvést zpátky, ale byli jsme zajatí domorodým obyvatelstvem a museli jsme jít trsat. V mezičase nám Blahoš zase utekl, mimochodem celou dobu byl bosky, takže jsme se taky museli zdejchnout a zas ho hledat. Kluci ho našli u nějakýho sklípku v družném hovoru zase s někým místním. Když se s ním konečně vrátili zpátky ke škole, byli jsme z toho hledání tak vyřízení, že jsme si museli ještě zanadávat a popít nějakou tu kořaličku, aby se nám vrátila barva a tep do normálu. Blahoš už toho moc nevnímal, takže si šel lehnout a ráno nám ještě nadal, že jsme ho ani nenechali si pokonverzovat. Tady se člověk fakt nezavděčí:-)) No byla to noc, to by jeden padl?

15072007 Dneska se nám vstávalo dost ztěžka, nikomu se nechtělo odjíždět z místa, kde se o nás pořád někdo naprosto vzorně staral. U snídaně byli všichni nezvykle zamlklí, při balení se taky nikdo moc nesmál, akorát když jsme přemýšleli, kterej svršek je čí:-) Sešli jsme se před školou, pak proběhlo všechno možný focení ? jednotlivý třídy, celá škola, škola s Arturem, pak ještě i s jeho ženou, a pak ještě dorazil starosta, tak i s ním. Prostě jsme se půl hodiny fotili jak nějaký celebrity:-) Cestou dom dost lidí dohánělo spánkovej deficit, skoro všichni jsme aspoň na chvilku klimbli, ale jinak nic zvláštního ? když nepočítám, že jsme poprvé zastavovali po šesti hodinách jízdy na Rozvadově a Jitka vydržela celou dobu bez záchodu:-)) Týden strávený v Rakousku byl mimořádný nejen svým přínosem v rovině inspirací a třeba i nových cvičebních metod a poznatků, s čím vším se dá cvičit, ale hlavně nás velmi obohatil v rovině zážitkové. Všichni jsme si prodloužili život minimálně o rok, protože se sešla parta lidí, se kterou bylo radost cvičit, pít, smát se a žít deset dní pod jednou střechou. Toliko poetické zakončení jednoho poetického pobytu v rakouském Vorarlbergu?

««« Předchozí text: Doškolovací seminář RD+PD Brno 10.3.2007 Následující text: 22. slet v USA »»»

autor: Dana | 18. 5. 2009 Po 08.28 | tisk | XIII. světová gymnaestráda Dornbirn 2007, Akce |0 | 266x

Fotogalerie